k2 menu
neděle, 30 říjen 2005 19:37

Jenda Heřmanová zdraví ze Sintiangu.

Napsal(a)

Příběh prvního října v čínském Sintiangu. Zdravím všechny doma, z mé dlouhé cesty...

 

Příběh prvního října v čínském Sintiangu. Zdravím všechny doma, z mé dlouhé cesty...

1. říjen, Urumchi, Sinťiang, Čína.

 Tento příběh z Číny začíná 1. října. To je totiž velký čínský svátek, oslavuje se založení ČLR. Ale tady v Sinťiangu nejsou oslavy tak pompézní jako jinde, což je pochopitelné. Naopak je to den, kdy dopoledne nejezdí ani autobusy MHD a už týden dopředu nás všichni varovali, že první den v říjnu rozhodně nemáme nikam chodit, jezdit, prostě vůbec vystrkovat nos z bytu. Výročí založení ČLR je totiž vynikající příležitosti pro místní separatisty, aby předvedli, že oni nemají co oslavovat a netouží být součástí obrovské komunistické země. Nejoblíbenějším způsobem vyjádření této skutečnosti bývá vyhození autobusu MHD do vzduchu...

Ve skutečnosti to byla z mého pohledu sobota jako každá jiná, za zdí našeho areálu se odehrával trh se zeleninou, ovocem, masem a vším možným, Ujguři pekli nan a jeden mi věnovali, protože mi nemohli vrátit na padesátijüanovou bankovku. Viki prospala celé dopoledne jako každou sobotu. Prostě úplně normální den, jenom večer bylo slyšet, ale bohužel ne vidět dobře hodinový nebo ještě delší ohňostroj. Co by to taky bylo za oslavy v Číně bez ohňostroje.

Mnohem slavnostnějším se pro mě a Viki a stal následující den. Jedna z jejích studentek nás pozvala na návštěvu. Tahle studentka ovšem není 20ti letá holčína, je to asi 30ti letá, vdaná žena s pětiletým synem a sympatickým manželem. Dorazily jsme na místo, sedly si do pohodlné pohovky ve velikém světlém bytě a koukaly, jak se před nám prostírá spousta ovoce a pak lahůdky, které si ani já ani Viki nemůžeme dovolit koupit a hlavně je ani moc nejíme. Ale jednou za čas je možné a dobré ochutnat čínské sladkosti. No, nejsou špatné, ale koláč od maminky je lepší. A tak jsme seděly, povídalo se hlavně mongolsky (úplně korektně řečeno, ojratsky, což je západní mongolština), takže jsem chytala každé páté slovo, ale nějak to šlo.

V průběhu odpoledne se dostavil na návštěvu ještě další rodinný známý, byla s ním legrace, vyptával se, jak se to i ono řekne česky a pak to neuměle opakoval. Všichni jsme se výborně bavili a v nejlepším vstali a vydali se do restaurace. Och, moje chyba, že jsem si myslela, že tím ovocem a sladkostmi bude návštěva končit. Pořád jsem se ještě nenaučila, jako to tady chodí. Nacpali jsme se do dvou taxíků a odjeli do dobré restaurace. V těchhle restauracích je kromě jedné velké místnosti tak jako u nás ještě spousta menších "salónků", kam obvykle chodí menší, uzavřené skupinky. Třeba na rodinnou oslavu nebo při příležitosti večírku jako byl ten náš.

Uprostřed salónku stojí kulatý stůl a na něm je buď kolo, na které se kladou jídla, aby si pak všichni mohli nabírat ze všeho (stačí vždy jen čas od času pootočit oním kolem), a nebo – což byl náš případ – je uprostřed toho kulatého stolu díra, do níž se vloží velký kotel a pod ním zapálí oheň. Kotel, nebo spíš veliká mísa, byl rozdělený na dvě části. V obou byla voda s nějakým kořením a bylinkami, jedna světlejší a druhá tmavá. Ta tmavá byla pálivá, ale ne až tak moc, a ta světlá nepálivá. Skutečně nepálivá, což stále ještě nechápu, jak se mohlo v Číně stát. K tomuhle se objednala spousta dalších věcí. Brambory, salát, maso, cosi jako bílý chléb, ředkev... Všechno nakrájené na tenké plátky a všechno se to házelo do oné mísy s vařící vodou a pak lovilo. Vzhledem k tomu, že já a Viki jsme byly hlavními hosty, neustále se o nás někdo staral, a tak naše talířky nezůstávaly skoro nikdy prázdné.

A nezůstalo jenom u spousty jídla, i v Číně patří k dobrému jídlu dobré pití. Takže kromě šálečku s čajem měl každý z nás ještě sklenici s alkoholem. Muži měli malé skleničky s něčím mezi vodkou a tlamolepem. Nebylo to sladké, ale nebylo to ani silné. A my tři ženy jsme popíjely něco na způsob vermutu, ale taky to naštěstí nebylo tak sladké. Jenže zatímco u nás se sedí, jí, povídá a popíjí, tady se navíc neustále dávají nějaké přípitky. Mongolové (nevím, jak Číňani) jsou v tomhle prostě úžasní a vycvičení. Dovedou řict nic v deseti krásných větách. A za to nic pak člověka nutí vypít sklenici alkoholu do dna. No, po přípitku lze ještě nevypít, ale nikoli když se pějí písně. To se někdo zaměří na chudáka hosta, zazpívá některou z těch úžasně znějících mongolských písní a pak musí host vyprázdnít svou sklenku. Je to docela zábavné a není to jenom prázdné chlastání, ale taky to může vést k rychlé společenské únavě u hosta, zvlášť je-li jím alkoholu ne příliš navyklá žena.

Po přípitcích a písních a celé té hoooodně dlouhé večeři jsem už měla pocit, že je čas jít pomalu domů. Ovšem naši hostitelé si to nemysleli. A tak jsme se přesunuli do nějakého velikého hotelu do karaoke baru. Tedy baru: v hotelích prostě mají místnosti na karaoke pro uzavřenou společnost. Místnost nebývá velká, vejde se tam pohovka nebo dvě, stůl a televize. Obsluha přinese spoustu jídla a pití dle objednávky – většinou ovoce, nějaká semínka a další pochutiny, které se dají přikusovat k pivu nebo vínu, ale jež mi zůstaly zcela neidentifikovatelné. Pustí se televize a vyberou písně, ke klipu jdou titulky a každý, kdo má zájem, se chopí jednoho ze dvou mikrofonů a snaží se pět spolu s kapelou nebo zpěvákem. Do toho se trochu křepčí, podle toho, co dovolí omezený prostor, a hodně kouří a pije. Pít musí všichni, kouří jenom muži. Tady v Číně ženy na veřejnosti vůbec nekouří, pouze hodně staré ujgurské babičky mohou kouřit, ale jinak je zapálená cigareta výsadou mužů.

A tak jsme do rána křepčili, pěli, pili a vdechovali cigaretový kouř, až nás ve čtyři hodiny ráno dopravili hostitelé taxíkem až k našemu areálu. Bylo naštěstí otevřeno a nám jasno, že zítra budou všichni vědět od vrátného, kdy jsme přišly domů. Ale co už. Musí se nechat, že ten týden volna byl náročný, protože večírky proběhly ještě dva s dalšími známými a pak ještě jedna oficiální večeře. Ale taky docela příjemná. Aspoň tím, že na ní byli i Číňani, a tak nebylo třeba dodržovat tak přesně pravidla všech těch slavnostních a úžasných přípitků.

Dost o oslavách a slavení, zase něco víc o Číně a poměrech zde. Protože 1. říjen ukazuje, že prostě jsme v Číně, i když Ujguři by byli raději, kdyby tomu tak nebylo. Sinťiang ve skutečnosti není Čína, je to Střední Asie a to je zcela neodiskutovatelné. Jenže, co Čína jednou schvátí, to nenavrátí. A Číňani dělají, co jen mohou, aby se i tahle část Asie stala plně čínskou. Na jednu stranu se chlubí množstvím všelijakých národnostních menšin, které žijí v Sinťiangu, na druhou stranu jim ten život nijak neusnadňují. Potkala jsem například Kazašku, studovala na východě Číny a pracovala tři roky v Pekingu a další půl rok v Šanghaji. Měla dobré vzdělání, velmi hezkou čínštinu a na místní poměry velmi dobrou angličtinu. Vrátila se za přítelem do Urumči a hledala práci. Jenže najít dobrou práci není nijak jednoduché, ať umí co umí a zná, co zná, není etnická Číňanka a to mluví za vše. A není to jenom její případ.

Velmi často je navíc skutečnost taková, že základní vzdělání probíhalo sice v čínštině, ale doma se čínsky nemluvilo, a tak mnozí příslušníci menšin mluví čínsky asi tak jako mnozí Romové u nás česky. Děs. A Ujguři (Sinťiang je Ujgurská autonomní oblast, mimochodem Ujguři i vypadají jako Romové, a tak Veronika nazvala tenhle kout země Cikánistánem) mají možnost studovat i vysokou školu v ujgurštině. Vypadá to jako úžasná výsada, ale ve skutečnosti je to způsob, jak je elegantně nechat stranou, protože žádnou lepší práci nejde získat bez dobré čínštiny. Vzdělání v čínštině už se Číňanům podařilo učinit nezbytností, a tak členům menšin nezbývá než být plně bilingvními. Minimálně. Většinou (kromě Číňanů samozřejmě) hovoří všichni čínsky, jazykem svého etnika a pak ještě aspoň základně ujgursky, protože čínština ujgurkých trhovců je zážitek. Já doposud s Ujgury, ke kterým chodím kupovat nan (chleba), především gestikuluji, protože domluvit se s nimi je velmi náročné. A už jsem taky zjistila, že nejlip se mi čínsky mluví se vzdělanými lidmi, zvlášť když se kvůli mně snaží a mluví "školní čínštinou" a ne něčím na způsob místního dialektu.

Vůbec to tu funguje tak, že Kazaši se přátelí především s Kazachy, Ujguři s Ujgury a Mongolové s Mongoly. Smíšená manželství se sice vyskytují, ale nejsou moc obvyklá, většinou se dost dohlíží na to, aby se brali přílušníci jednoho etnika mezi sebou. Každý tu ví, "co je zač" a umí povyprávět něco směšného o příslušnících jiného etnika. Člověku ze zemičky jako je Česká republika to přijde ze začátku trochu zvláštní, když po otázce na stát, odkud pochází, přijde otázka po národnosti. Ale po nějaké době v Číně a zvláště na západě Číny rychle pochopí, o čem to celé je. A taky pochopí, jak moc jsou Číňani rozpínaví a snaží se skutečně zachvátit a počínštit všechno, co jim přijde pod ruku. Etnické menšiny by rádi ponechali jako atrakci pro turisty na vyhrazených místech a to je vše. Nic víc, hlavně žádná práva, hlavně všude ukazovat a v učebnicích psát, že tenhle kout světa byl už odedávna čínský. Jenže nebyl.

 Teď je tu skoro polovina obyvatel Číňanů a zrovna Urumči je dost čínské, zvlášť z centra se už Číňanům podařilo vypudit Ujgury s jejich stánky s nanem a jíným zbožím, protože kazí ráz moderního rozvinutého města. Ale ještě před padesáti lety zde nebylo ani zdaleka tolik Číňanů. V celé zemi se konají nábory a těm, kdo se rozhodnou přesídlit na severozápad jsou udíleny různé výhody a velké výplaty. Sinťiang je totiž místem, které je určeno k tomu, aby bylo pevně připoutáno k Číně a pomohlo ulehčit přelidněnému východu země. Jestli se Číňanům podaří tenhle plán provést, netuším, ale Mao usmívající se z bankovek poslední série vypadá dost nadějně. A tak bude pro národnostní menšiny v téhle zemi silně sužované smogem pořád míň a míň vzduchu k dýchání.

Uf, tady si na závěr neodpustím poznámku ani o sobě. Právě jsem si nemohla vzpomenout na slovo výplata, chtělo se mi napsat "zarplata". Jo jo, to mám z toho, že s Viki mluvím rusky, začínám i rusky myslet, když zrovna nezkouším myslet čínsky nebo nečtu a nemyslím anglicky. A tak musím psát aspoň tyhle pamflety a číst mejly od vás všech, abych náhodou nezapomněla "co jsem zač".

Jana Heřmanová
Se souhlasem autora vložil: DaZ

 

 

Číst 735 krát

Alpenverein barevne rastr

 

Logo MestoKurim web

Naše činnost je realizována za podpory Města Kuřimi.