k2 menu
středa, 28 prosinec 2005 20:10

Jaké to bylo na Kavkaze?

Napsal(a)

V letošní horoškole se někteří ptali, jaké to bylo na Kavkaze. Pro ně, i pro všechny ostatní, je určená část deníku z naší výpravy. Na to, jaké to bylo, ať si odpoví každý sám za sebe.

 

V letošní horoškole se někteří ptali, jaké to bylo na Kavkaze. Pro ně, i pro všechny ostatní, je určená část deníku z naší výpravy. Na to, jaké to bylo, ať si odpoví každý sám za sebe.

Na úvod několik základních informací: Na Kavkaz jsme jeli s horolezeckým oddílem Lokomotiva Brno v červenci 2005. Byla to naše první vysokohorská výprava. Cílem bylo okolí Baksanské doliny v centrální části Kavkazu a výchozím bodem našich výprav se stal kemp ve vesnici Elbrus s nadmořskou výškou kolem 2000 m. Hora Elbrus je odlišná od všech ostatních v oblasti. Není součástí hlavního Kavkazského hřebene, je sopečného původu a svojí výškou 5642 m n.m. přesahuje asi o 1000 metrů všechny okolní hory. Normálka vede na vrchol od jihu z osady Azau. Odtud jezdí kabinková a výš pak sedačková lanovka až do nadmořské výšky 3800 m. Lanovka končí v místě, které se jmenuje Barel bivak, a kam se dá z Azau dojít i po horské cestě. Zde začíná oblast stálého sněhu. Ve výšce 4157 m n.m. je chata Priut 11, kde se bivakuje před samotným výstupem. Výstup vede kolem Pastuchových skal (4690 m n.m.) a pak doleva do sedla v nadmořské výšce 5416 m. Elbrus má dva vrcholy, východní (5621 m n.m.) a západní (5642 m n.m.). Výstup na Elbrus není technicky nijak náročný. Dá se přirovnat k chůzi po lyžařské sjezdovce.

14. července 2003, pondělí

Na Kavkaze jsme už šestý den. Ve čtvrtek se chceme pokusit zdolat vrchol Elbrusu a zbývající tři dny využijeme k aklimatizační túře. Jejím cílem má být místo na východním úbočí Elbrusu, které je na mapě označené jako Ice camp, ve výšce 3680 m n.m. Je to opuštěná vojenská posádka z II. sv.v., kdy se bojovalo i zde, a němečtí vojáci nakonec vztyčili říšskou vlajku až na vrcholu Elbrusu.

Jdeme čtyři. Vašek, Magda, já a Honza, který se k nám přidal v táboře, kde si před tím léčil puchýře. Ráno vyrážíme stopem do vesnice Těrskol a odtud už po svých cestou k observatoři. Je odtud úchvatný pohled přes údolí na čtyřtisícovky Nakratau a Donguzorun s jeho pověstnou „sedmičkou“ – sněhovými poli z dálky připomínajícími sedmičku. Další zastávku na odpočinek a něco do žaludku děláme u staré chaty, před níž stojí pomníček padlým vojákům. Odtud cesta v serpentinách překonává strmý asi dvě stě metrů vysoký výšvih tvořený vyvřelou horninou. Na mnoha místech přelézáme zavalené úseky, kde jsou navršeny několikametrové kamenné bloky z rozpraskané vyvřeliny. Kameny mají cihlovou barvu, matně se lesknoucí hladký povrch a neuvěřitelně ostré hrany bez sebemenší známky eroze. Stavět tudy cestu muselo být neobyčejně namáhavé. Zvláště začátkem minulého století.

K večeru přicházíme k boudě, vedle které vidíme na trojnožce postavený dalekohled. Bydlí tu už tři kluci a hned nás zvou k nim dovnitř, a že s nimi můžeme přenocovat. Nabídku přijímáme – aspoň nebudeme muset stavět stany. Začíná se smrákat, a proto se hned jdeme podívat o kousek výš přes sněhové pole ke staré vojenské základně. Jsou to už jen trosky plné rezavého harampádí zpola zasypané sněhem.

kavkaz 2003 1f.jpg
Bouda našich hostitelů (foto: František Valíček)

Po návratu, už za šera, před boudou vaříme jídlo a při večeři se bavíme s našimi "hostiteli". Jeden je Rus, druhý Jugoslávec a třetí z Ukrajiny. Kvůli nějakému vědeckému projektu tady bydlí už týden a pozorují noční oblohu. Po večeři popíjíme naši slivovici a jejich vodku.

Hluboké údolí pod námi se pomalu utápí v mlze, ze které vyčnívají jen horské hřebeny osvětlené zapadajícím sluncem. Postupně se stmívá a nad tím vším vychází měsíc v úplňku. Úžasná atmosféra. Naši noví známí nám nabízejí jejich dalekohled, z čehož máme radost. Při pozorování noční oblohy nám vykládají o měsíci a planetách, které zrovna pozorujeme. Do spacáků uléháme až pozdě v noci, kdy nám venku začíná být zima.

15. července 2003, úterý

Noc je mrazivá. V boudě je snad větší zima než venku ve stanu a během noci musíme několikrát spravovat zabedněné okno, které vyrazil vítr.

Už včera večer někdo nadhodil, spíš ze srandy, že když už jsme tak vysoko, dalo by se zkusit vylézt až na vrchol Elbrusu už teď. Tím nám všem nasadil brouka do hlavy. I když na to nemáme vybavení, chceme dnes přetraverzovat k vyhořelé chatě Priut 11, odkud vede normálka na Elbrus.

Kvůli trhlinám nechceme jít přes ledovec Garabashi. Loučíme se s výzkumníky a sestupujeme stejnou cestou jako včera až pod čelo ledovce. Tudy přecházíme na jeho druhou stranu. Přechod je jednotvárný a únavný. Možná je to tím špatným spánkem. Několik hodin se brodíme kamennou sutí, lezeme hromady kamení a přeskakujeme všudypřítomné potůčky stékající z ledovce. Po poledni konečně přicházíme k hřebínku na druhé straně a jsme rádi, že už to máme za sebou. Po zasněženém hřebeni, kudy vede i lanovka, už jdeme přímo k Barel bivaku – turistické základně postavené z velkých ocelových válců – barelů. Tady odpočíváme.

Pokračujeme vzhůru rozbředlým a těžkým sněhem. Po hodině a půl jsme u cíle dnešního dne. Priut 11 byla chata ve výšce 4157 m n.m., která před několika lety vyhořela a dnes z ní stojí jen obvodové zdi. O kousek níž už ale vyrůstá nová chata, velice podobná té původní.

kavkaz 2003 2m
Vyhořelý Prijut 11 (foto: Magdalena Zouharová)

Stavíme jen jeden stan pro všechny čtyři na posledním volném místečku mezi ohořelými zdmi. Vaříme a u jídla plánujeme co zítra. Když bude ráno dobré počasí, tak to zkusíme. Vašek toho dnes ještě nemá dost a jde se projít po okolí. My ostatní už jen jíme a odpočíváme až do večera.

16. července 2003, středa

Vstáváme ve dvě hodiny ráno a lezeme ze stanu. Honí se mraky a počasí celkově není nic moc. Na svahu nad námi už svítí asi 30 čelovek. Vyrážíme tedy i my. Původně jsme výstup na vrchol neplánoval, proto je naše vybavení značně improvizované. Někdo má místo rukavic natažené teplé ponožky, jiný zase místo návleků nohavice stažené nalezeným drátem.

Během dvouhodinové cesty k Pastuchovým skalám se ještě více kazí počasí. Pokud není zrovna mlha, vidíme, že většina lidí před námi se vrací zpět. Zkoušíme jít ještě chvíli dál, ale pod Pastuchovými skalami ve výšce asi 4500 metrů se obracíme také. Cestou dolů potkáváme dvojici Čechů, kteří jeli na Kavkaz vlakem. Při sestupu si s nimi vzájemně sdělujeme zážitky z cestování. Dolů je cesta daleko rychlejší – asi tak třetina času potřebného pro výstup nahoru. Za necelou hodinu jsme zpátky u stanu. Protože na další den už s sebou nemáme dost jídla, po odpočinku balíme a scházíme k lanovce.

Přesto, že toho už máme dnes hodně za sebou je teprve ráno a lanovka ještě nejezdí. Nepodařilo se nám zjistit, kdy přesně pojede a nějakou dobu čekáme. Když nás to už nebaví, jdeme pěšky. Dolů to jde rychle. Od Barel bivaku jsme za necelou půl hodinu u horní stanice kabinkové lanovky.

Pohybuje se tu několik lidí, kteří tu spali ve stanech, ale stanice je jinak pustá. Chvíli bloudíme prázdnými chodbami až si někdo všimnul, že kabinka lanovky s sebou mírně trhla. Vzpomínáme si na vyprávění jiných, že lanovka je řízena z dolní stanice a kabinka někdy jezdí dolů jako by sama, a rychle naskakujeme. Právě včas, kabinka se rozjíždí. Lanovka není tak hrozná, jak se říká. Je sice oprýskaná, dveře se dají otevřít za jízdy, pod lanovkou se válí stará lana a rezavé vrátky ještě z dob její stavby, ale proč by nám to mělo vadit.

V mezistanici nás čeká překvapení – chtějí po nás lístky. Snažíme se obsluhu přemluvit, ale to se nám nedaří. Po chvíli přemýšlení to vzdáváme a jdeme pěšky. Vždyť je to z kopce a cesta je zajímavá. Hned vedle staré lanovky se staví nová, a je tedy na co se dívat. Až dole v Azau zjišťujeme, kolik vůbec stojí lístky. Zpáteční jízdenka na všechny tři úseky vyjde na 150 rublů.

kavkaz 2003 3m
Lanovka v Azau (foto: Magdalena Zouharová)

V Azau na tržišti je spousta lidí. U jednoho krámku, kde prodávají místní jídla, potkáváme několik našich lidí. U stolu ještě mají volné místo, a tak si u šašliků, chičin a piva vypravujeme zážitky z posledních dní. Šlapat po silnici se nám moc nechce, raději si na cestu do kempu najímáme auto. Po příjezdu, hned za branou kempu, potkáváme naše horolezce v dobré náladě. Bodejť by ne, podařilo se jim prvovýstupem zdolat severní stěnu Ullutau. Gratulujeme jim. I oni se nás hned vyptávají, kde jsme přesně byli, a jsou rádi, že jsme v pořádku zpátky. Moc to zprvu nechápeme. Až za chvíli nám vysvětlují, že na Elbrusu v minulých dnech zahynuli čtyři Češi – snad někde na severní straně poblíž sedla. Nikdo ale přesně neví, co se jim stalo, a proč nesestoupili dolů a bivakovali tak vysoko.

Ze všeho nejdřív jdeme do sprchy, na kterou se už dlouho těšíme. Večer je domluvený volejbal proti Rusům z kempu, tak se přidáváme.

17. července 2003, čtvrtek

V kempu se dovídáme, že hodně lidí od nás chce jít na Elbrus zítra. Dnes si tedy dopřejeme odpočinkový den, půjdeme jen na lehko k ledovci Shkhelda a zítra zkusíme znovu štěstí na Elbrusu.

Po ranních procedurách jdeme do vesnice Elbrus nakoupit. Hlavně pečivo a výborné sušenky. Nikam nespěcháme, a tak se vracíme až kolem poledne.

Po obědě vyrážíme silnicí vedoucí údolím Adylsu. Jdeme jen tři. Honza zůstal v kempu, kam se vrátili jeho kamarádi. V údolí stojí vládní vila, proto je tu i asfaltová silnice. Po dobré cestě a bez batohů se jde zlehka. Po dvou kilometrech zahýbáme doprava na úzký chodníček. Kousek za odbočkou je chátrající chatový tábor, kde chvíli sedíme v altánku a pozorujeme divokou říčku tekoucí pod námi.

Jak se dostáváme výš, les pomalu řídne. Mezi posledními zbytky lesa se objevuje dobře skrytý vojenský tábor, přes který vede naše cesta. Zastavuje nás strážný a hned volá velitele. Ten nás po příchodu zdvořile zdraví a kontroluje naši propustku do pohraničního pásma. Všechno je v pořádku. Ještě se ptá, kam máme namířeno a kdy se chceme vrátit, a pouští nás dál. V táboře je pořádek, všude cestičky lemované na bílo natřenými kameny. Vojáci si nás nevšímají a klidně dál hází polní lopatkou na terč. O sto metrů dál míjíme zamaskované pozorovací a střelecké stanoviště. Odtud vojáci hlídají splaz ledovce Shkhelda a brání nelegálnímu přechodu hranice s Gruzií. Je vidět i přistávací plochu pro vrtulník.

Překonání zbývajícího kilometru k čelu ledovce nám trvá skoro hodinu. Prodíráme se kamenným polem, kde není žádná stezka, a někde jsou balvany velké několik metrů. Jsme u ledovce. Sedíme na kamenech a sledujeme mohutnou ledovou stěnu před námi. Shora je led pokrytý silnou vrstvou kamení, jež každou chvíli sjíždí po stěně dolů. Uprostřed ledu je velká jeskyně, ze které vytéká říčka.

kavkaz 2003 4m
Vašek před ledovcem Shkhelda (foto: Magdalena Zouharová)

Když už se chystáme odejít, z vrstvy kamení pokrývající led se uvolňuje asi dvoumetrový balvan a v tichosti sjíždí po stěně. Nezdá se, že by se pohyboval nějak rychle, ale jeho dopad má účinek bomby. Po nárazu je na okamžik klid, ale vzápětí létají vymrštěné úlomky kamení desítky metrů daleko. Ještě že jsme dostatečně daleko a chráněni za hromadou štěrku.

Na zpáteční cestě potkáváme několik našich lidí. U vojáků si bereme zpět naši "bumážku" a vracíme se do kempu. Večer se jde slavit do místní hospůdky. Skalda, jeden z našich úspěšných horolezců, má dnes narozeniny a prvovýstup se také musí zapít. Jak jinak než vodkou nebo pivem Baltika. Návrat nočním lesem ke stanům není vůbec jednoduchý.

18. července 2003, pátek

Z naší výpravy se dnes na Elbrus chystá většina lidí - asi dvacet. Mimo jiné i Honza, Danek a Venca. Ráno balíme jen stany a posledních pár věcí. Z velké části jsme připravení už ze včerejška. Cestou do Azau přetrvává veselá nálada z večera a rychle to ubíhá. Tentokrát nejdeme celou cestu k Priutu 11 pěšky, ale až do Barel bivaku jedeme lanovkou. Sto padesát rublů je sto padesát rublů, ale těch 1500 výškových metrů za to stojí. Z předešlých dní jsme aklimatizovaní dostatečně a ušetřené síly se zítra budou hodit.

Na lanovce je hrozný nával. Čekáme asi hodinu než na nás přijde řada. Na rozdíl od ostatních už jsme tu byli předevčírem a cestou nahoru si připadáme jako staří mazáci. Nahoře na Priutu je taky hodně lidí. V závětří vyhořelé chaty už není místo, a proto stavíme stany na sněhu. Je teprve odpoledne, a tak jdeme prozkoumat nový Priut. Už tu i několik lidí spí, ale pořád se ještě uvnitř buduje. Jsou tu i Češi, které jsme tady potkali při našem prvním pokusu. Pořád se aklimatizují – převážně vodkou. Po zbytek dne odpočíváme a klábosíme s ostatními. Se setměním jdeme spát.

19. července 2003, sobota

V noci se nám moc dobře nespí. Od sněhu pod stanem je daleko větší zima než na holé zemi ve starém Priutu před dvěma dny. Můj tenký spacák opravdu není do těchto podmínek a druhý jsem neuváženě nechal dole v kempu. Spím ve všem, co je po ruce – troje kalhoty, rukavice, čepice, zimní bunda. Pod sebou mám na dvakrát přeloženou karimatku a nohy strčené v batohu. Chlad je přesto neodbytný. Ani boty a PET láhev s vodou ve spacáku na pohodlí nepřidají.

Vstáváme ve tři hodiny. I když je ve spacáku chladno, vůbec se z něho nechce ven. Venku je 8 °C pod nulou, svítí měsíc a nádherně osvětluje celý kopec. V měsíčním světle vidíme i vrchol. A když je vidět vrchol, jak píše Pecold v svém průvodci, tak se jde.

Po zkušenostech z minula, kdy jsme ráno před výstupem nejedli, raději nejdřív snídáme. Ve stanu vaříme čaj a chystáme něco k jídlu. Vůbec nám to neleze, ale je to potřeba.

Přestože na Priutu je narváno, nahoru se moc lidí nechystá. Většina tam byla už včera a dnes půjdou dolů. Prý byl z vrcholu nádherný rozhled.

Jsou čtyři hodiny. Nasazujeme mačky a vyrážíme. Je takové světlo, že ani nemusíme svítit. V roztahané skupině nás jde asi osm. Jen Venca zůstává pozadu. Domluvili jsme se s ním, že půjde svým tempem. Je mu jasné, že na vrchol se asi nedostane, ale chce se aspoň dostat výš než je vrchol Mont Blanku (4807 m n.m.).

Pozvolna stoupáme sněhem k východnímu vrcholu. Postupujeme celkem rychle. Tady ještě není svah tak příkrý. Pod Pastuchovými skalami se ale sklon zvětšuje. Chvíli trvá než si najdeme vhodné tempo. Docela závidím těm před námi, že už jsou tak vysoko.

U Pastuchových skal jsme právě v době, kdy svítá. Děláme delší přestávku a pozorujeme východ slunce. Už jsme výš než všechny okolní hory. Vidíme, jak se záře rozlévá po obzoru od slabého svitu prvních paprsků až po oheň vycházejícího slunce. Ve stejné chvíli je nad západním obzorem možné spatřit stín Elbrusu v atmosféře.

Začíná se zvedat silný vítr, který žene po svahu ledové krystalky. Čokoláda v tubě nám ztuhla tak, že skoro nejde vytlačit ven. Postupujeme dál podél tyčového značení. Udržujeme stálý rytmus. Ujít 20 – 30 metrů mezi tyčemi, zastavit, vydýchat, dojít k další tyči, a tak pořád dokola. Mezi tím několik delších zastávek na odpočinek.

Někde tam, kde cesta uhýbá z přímého směru doleva, předbíháme skupinu navázanou na laně s cepíny a vším vybavením. Vypadá to na průvodce a tři klienty. Ti toho mají viditelně dost. Vašek vedle nich vypadá docela nepatřičně. Vyšlapuje si bez batohu a s rukama v kapsách, protože ho přes rukavice zebou prsty. Ale oni ho asi ani nevnímají.

kavkaz 2003 5m
Příchod do sedla (foto: Magdalena Zouharová)

Traverz do sedla. Přichází krize. Přesto, že jdeme téměř po rovině, sotva se vleču. Ostatní jsou daleko vepředu, jen Honza je na tom podobně kousek přede mnou. Udělám pár kroků a musím odpočívat. Nakonec přece jen přicházím za ostatními do sedla, kde čekají u trosek staré chaty. Sedíme na jejích zbytcích a odpočíváme. Opřený o trám, civím před sebe a skoro nevnímám okolí. Ani nevím, jak dlouho tu sedíme.

Odpočinek pomohl. Vašek mně vystřídal v nesení společného batohu. Pokračujeme ze sedla šikmo vzhůru strmým stoupáním na západní vrchol. Je to odhadem tak 200 výškových metrů se sklonem kolem 45°. Tady už po pár krocích odpočíváme všichni. Než nastřádáme dost sil na další kousek cesty, sedíme nebo i ležíme na sněhu. Zdá se, že daleko víc jsou unavení ti, kteří nesou batohy, třebaže nejsou těžké. V této výšce už je poloviční tlak vzduchu a každé kilo navíc stojí hodně energie.

Svah končí ostrou hranou. Jsme na vrcholovém platu. Už od traverzu do sedla se zvětšuje oblačnost. Většina mraků je níž než my, ale i tady se občas nějaký objeví a to pak není vidět na krok. Jako zrovna teď. Vrcholek je někde na druhé straně plošiny. Asi tak 400 metrů – jen ho najít. Už nejsme v závětří kopce a vítr se do nás opírá vší silou. Ledové krystalky bodají do obličeje. Při větším poryvu se musíme otáčet po větru.

Odhadujeme správný směr a pokračujeme dál. Mlha se najednou protrhává a před sebou vidíme asi dvacetimetrovou vyvýšeninu. To je vrchol. Je 12 hodin a 5 minut. Stojíme na západním vrcholu Elbrusu ve výšce 5642 m n.m.

kavkaz 2003 6h
Na vrcholu Elbrusu (zleva: Franta, Magda, Vašek) (foto: Jan Dudek)

Všude kolem je kupovitá oblačnost a jinak není nic vidět. Ani vrcholky okolních hor. Ty jsou asi o kilometr níž. Je 8 °C pod nulou a silně fouká. Moc se tu nezdržujeme. Pár fotek na památku, poslední rozhlédnutí a rychle dolů.

Všechna únava je rázem pryč. Za celou cestu dolů ke stanům se zastavujeme snad jen třikrát. Teprve s klesající nadmořskou výškou se u mě postupně dostavuje pocit euforie z dobytého vrcholu. U Pastuchových skal potkáváme Vencu a několik dalších lidí. Už také sestupují. Dostal se někam k pěti tisícům metrů. Svůj cíl si splnil. Má družnou náladu, jako vždycky, a s každým, koho potká, se zastavuje. Domlouváme se s ním, že na Priutu mu necháme jeden stan a ještě dnes sestoupíme až do údolí. Lanovka jezdí do čtyř hodin. Doufáme, že ji stihneme, jinak budeme muset pěšky. Venca tu dnes ještě přespí a s ostatními sestoupí zítra.

Rychle sbíháme ke stanům. S Magdou poslední úsek chvílemi i běžíme, abychom stihli sbalit stan, než nás dožene Vašek. Z vrcholu nám to trvalo jen dvě a půl hodiny. V rychlosti balíme a všechno házíme halabala do batohů. Cestou k Barel bivaku je už sníh hodně rozbředlý a drobně prší. Místy se boříme skoro až po kolena. Máme mokro v botách a vlhké oblečení, ale je nám to jedno. Za chvíli budeme dole.

Máme štěstí, lanovka jede. Na sedačkách ještě dopravují nahoru zásoby. Naskakujeme a jedeme dolů. Přesedáme na kabinkovou lanovku a teprve tady je čas o všem přemýšlet. Dostavuje se vnitřní klid a pocit úlevy. I když je to teprve 12 hodin, kdy jsme ráno vyráželi, zdá se to hrozně dávno. Počasí nebylo moc příznivé, ale o to jsou naše prožitky intenzivnější.

Je sobota a v Azau je tentokrát spousta řidičů, ale za odvoz chtějí také spoustu peněz. Za odvoz do kempu žádají 300 rublů. Těch 12 kilometrů za to nestojí, raději jdeme pěšky.

Cestou nám zastavuje řidič autobusu, který se vrací domů z práce, a bere nás zadarmo až k odbočce do Čegetu. Po dalším kilometru chůze nám bez stopování zastavují dva staříci s volhou, a že nás svezou. Jsou pěkně vychytralí. U kempu po nás totiž chtějí tři stovky. To mají smůlu. Dostávají stovku a ta jim musí stačit.

V kempu nám naši horolezci blahopřejí k dobytí vrcholu a pak už následuje jen slastný odpočinek.

 

Číst 833 krát

Alpenverein barevne rastr

 

Logo MestoKurim web

Naše činnost je realizována za podpory Města Kuřimi.