k2 menu
pondělí, 16 leden 2006 20:22

Vysokoškolské koleje v Čínském Urumchi.

Napsal(a)

Májí tady záchody na zvukové čidlo, termosku s horkou vodou místo sprchy a veřejné sprchy s nožním ovládáním vody...

Čínské studentské koleje

Tak jsem se po všech různých peripetiích a problémech opět přestěhovala (bylo to 8.11.2005) a nyní bydlím s čínskými studenty. V nejlepší budově v areálu, jelikož se jedná o kolej doktorantů. Budova je nová a na záchodech jsou dveře. To jsou ale asi jediné věci, kterými se tyhle koleje odlišují od zbytku. Bydlím sama v pokoji pro čtyři. Ze začátku jsem se bála, že si tu budu připadat poněkud opuštěná, ale není tomu tak. Uf, doufám, že to teď ještě nenastane.

 Můj pokoj je velikostí pro čtyři studenty tak tak. Na špinavé (a jak jsem zjistila, neumytelné), šedivé betonové podlaze stojí u každé stěny dva šedivé plechové "sety" – to znamená postel "v patře" a pod ní skříň, stolek a stolička (nazvat tu věc židlí by bylo velmi přehnané). A to je vše, stěny byly původně bílé, teď už jsou taky spíše šedivé. Největším luxusem a ozdobou jsou v tomhle studeném pokoji závěsy! A co je velmi překvapující, nejsou šedivé, ale modré. Ze začátku mi ten pokoj přišel strašně neosobní a neútulný, teď už jsem si zvykla. Studený je pořád, když je venku -15 jako právě teď, dávám si pozor, abych se při psaní moc neopírala o stůl, jelikož ten plech nehezky studí i přes dvě trika, co mám na sobě oblečená.

 Další nevýhodou tohohle pokoje je jeho umístění. Nachází se totiž hned vedle umývárny a záchodů. To znamená, že vím, kdy ostatní holky (samosebou jsme v Číně, takže holky a kluci jsou přísně odděleni) vstávají, myjí se před spaním a perou prádlo. A nechápu proč, ale mají ve zvyku prát prádlo, případně mýt si vlasy ponejvíce mezi 1 a 2 hodinou v noci... Jak už jsem psala, na záchodech jsou dveře, takže to na první pohled vypadá skoro jako na společných záchodech u nás. Zajímavostí je osvětlení. Je na zvukové čidlo a má VELMI krátký interval. Což znamená, že slečna dřepí (samosebou jsou tu "turecké záchody") na toaletě a po krátké chvíli je tma jako v pytli. Aby se opět rozsvítilo je nutné buď houknout nebo třísknout dveřma. A žádné decentní zvuky prosím, pořádný randál, který se odehrává hned za stěnou mého pokoje.

 Co mě také udivilo, je skutečnost, že dámy často nezavírají dveře, když dřepí na záchodě. Asi si zvykly ze starých kolejí, že vyprazdňování je věcí veřejnou. Na starých kolejích totiž žádné jednotlivé záchodky nejsou (a podobně je tomu na čínských veřejných záchodcích). Je tam korýtko a nad ním nízké stěny, které sice trochu oddělují jednoho člověka od druhého, ale ne moc. A přístup místních k čistotě taky není žádná sláva. S velkou oblibou si za dřepění na záchodě ještě čistí hrdlo, což znamená, že na podlaze je pořád spousta plivanců.

 Z kohoutků nad korýtkem v umývárně samosebou teče jenom studená voda (pro ty, kdo to neví, voda z kohoutku se v Číně pít nedá, musí se převařit) a něco jako alespoň společná kuchyňka tu není. Takže pro vodu se chodí na druhou stranu kampusu a to ještě jenom v určenou dobu ráno, v poledne a večer. V sobotu a neděli jen dvakrát denně asi 1,5 hodiny. Znamená to, že když náhodou někdo nestihne dojít si s termoskou pro horkou vodu, má smůlu. A to, že si bude čistit zuby ve studené by ani tak nevadilo jako to, že nebude mít co pít. Neřkuli v čem prát (samozřejmě v rukách) či se umýt. Sprcha je tu pojem téměř neznámý pořád ještě i v mnoha domácnostech.

Večer a ráno naběhnou holky do umývárny každá se svou termoskou a malým plastovým umyvadlem (píšu umyvadlo a ne lavor, abych náhodou Čechům nezpůsobovala jazykové problémy). Obvykle má každá taková umyvadla dvě, jedno menší na mytí obličeje a jedno větší na praní. Větší mytí sebe sama se odehrává ve společných placených sprchách, které jsou součástí kampusu. Já tam ještě nebyla, čínské pojetí čistoty (navrch huj a vespod fuj) se mi moc nepozdává, a tak se bojím, že bych mohla utrpět nějakou plíseň nebo tak něco. Ovšem ani ostatní studentky tam nechodí moc často, maximálně jednou za dva týdny, jak jsem pochopila během života s Mongolkami.

Když moc a moc toužím po sprše já, zavolám Viktorii, se kterou jsem bydlela, a jdu se umýt k ní. Ale pořídila jsem si vedle malého lavoru ještě jeden velký a můžu se relativně pohodlně umýt i ve svém pokoji. Což taky docela často dělám, i když teď v zimě s nedostatkem teplé vody to není žádná velká zábava. Ale co, u nás se taky dřív žilo bez sprchy a nějak to šlo. Je však docela zábavné, jak člověku chybí takové základní, jednoduché věci, které v běžném životě u nás považuje za samozřejmost. Prostě si tu uvědomuju, že jsem zhýčkaná Evropanka. Můžu se přizpůsobit a zvyknout si, ale na pořád bych to nebrala.

Vařit se tedy zcela přirozeně na kolejích nedá a jí se v jídelně. Jídlo je v Číně věc obecně důležitá, tady v Urumči to není jinak. Jídelny jsou tu v základě tři, ale mají dvě patra, takže dohromady šest místností. A jsou oddělené. Jedna je čínská a další dvě pro menšiny. Muslimové by totiž nejedli jídlo, které uvařil Číňan. A náboženství je tu silně etnická záležitost. Příslušnost k etniku značí téměř automaticky příslušnost k určitému náboženství, a tak je tady málokdo schopen pochopit, že v Čechách nejsme všichni katolíci nebo protestanti... Chudáci Kyrgyzové a Kazaši z bývalých sovětských republik (tedy ne místní), i když zrovna netouží jíst halal (čisté) a dali by si raději nějakou zeleninu (tu dělají Číňani lepší než Ujguři), jdou do jídelny menšín, aby na ně všichni nekoukali divně. Co že to ti "automaticky muslimové" dělají v nemuslimské jídelně. Já jsem považována nejčastěji za Rusku nebo Američanku, takže si můžu jíst, kde chci, a divně na mě koukají všichni všude. Ale už jsem si zvykla a jídelny střídám taky podle toho, s kým jdu na jídlo.

K jídlu se pojí ještě jedna veselá historka, kterou jsem zažila nedávno. Jeden známý mě pozval do restaurace hrající si na evropský styl. Moc jim to nejde, ale nevadí. Naštěstí se nesnaží napodobovat moc evropských jídel, což dopadá divně, ale drží se vlastní tradice. Ovšem k zdolávání jídla mi podali příbor. I když jsem pravák, vzala jsem nůž do levé a vidličku do pravé ruky a v prvním okamžiku zpanikařila, co že s těmi věcmi mám sakra dělat. Pak jsem odložila nůž a chvíli používala jenom vidličku, no a když jsem se adaptovala, zvládla jsem i nůž, tentokrát už pravou rukou... Příbor jsem neměla v ruce od té doby, co jsem opustila Českou republiku, a i když jsem s hůlkami ze začátku bojovala, už jsem si na ně zvykla. Občas se vyskytnou i jídla, která se jí lžičkou, ale příbor...

Čas trochu pokročil, blíží se Nový rok (náš) a čínské prázdniny. Na prázdniny se moje koleje zavírají, takže se zase budu stěhovat, ale jenom s nejnutnějšími věcmi, nechce se mi to rozhodně tahat všechno. Do jiných kolejí, těch "klasických" a asi o dvě třídy horších než jsou ty moje... No co, chvíli se to dá vydržet a chvíli bych stejně chtěla cestovat. Naštěstí mi zase poskytnou "soukromý" pokoj, což je jedna z největších výhod tady, za kterou ale i dost platím. Ovšem mi zhýčkaní cizinci raději občas zaplatíme.
jurta

Zdá se, že historka bude kompletní, protože už se píše rok 2006 a nám tu začaly ony výše zmiňované prázdniny. Já jsem se opravdu musela dočasně přestěhovat. A nemám ani vlastní pokoj. Bydlím se dvěma Číňankami a jednou Ujgurkou, ale moc to neva. Na měsíc a půl to beru, stejně chci trochu vyrazit z Urumči, takže tu toho společného času snad zase tak moc nestrávíme. Tenhle pokoj je pro osm lidí, paní se napřed tvářila, že mi k těm dvěma Číňankám postupně narve klidně lidí do plného počtu, tož jsem začala dělat randál (v Číně občas bez křiku nelze nic pořídit), paní se lépe informovala a slíbila, že víc než ty dvě Číňanky a já už nás nebude. Načež druhý den přišla Ilnor (Ujgurka) a začala me ukecávat, ať ji tu nechám bydlet, že jinak nemá kde. Sice jsem si říkala, že jsem hloupá, ale samozřejmě jsem jí nedokázala říct ne.

Budova je stará, pokoj taky. Napřed jsem si myslela, že má aspoň jedno positivum, totiž vlastní záchod a umyvadlo. Hm, po zvednutí poklopu ucpaného záchodu zůstalo jenom to umyvadlo. Ale lepší než nic. Ze stěn opadává omítka a po betonové podlaze, špinavé jako snad všude v Číně, se občas proběhne nějaký šváb. Sedím tu u stolu a snažím se předstírat, že přes všechny vrstvy oblečení a možná i špíny, co mám na sobě, nevnímám průvan od špatně těsnících oken. No, vždycky se to dá nějak zvládat a pořád je tu (i v tom průvanu) lépe než venku. A hlavně, já se zase vrátím do svého pokoje, který mi teď bude připadat jako malé království. Pořád ještě je tu jedna starší a horší budova, ale už se od téhle moc neliší.

Veřejné umývárny

Právě dnes (15.1.) jsem se dopracovala k novému zážitku, a tak se o něj ještě podělím, než tenhle pamflet rozešlu. Vzhledem k tomu, že koleje nemají sprchy, chodí se do veřejných umýváren. Jedna taková je i v areálu školy, ale teď zrovna zavřená, takže jsme musely mimo areál. Už někde výše jsem se asi zmiňovala o tom, že jsem se do tohoto typu zařízení zatím neodvážila zavítat. Ale tentokrát jsem si říkala, že bych to možná přece jen měla zkusit. Ve chvíli, kdy jsme dorazily k nízké mrňavé budově ošklivé a staré už zvenčí, jsem svého rozhodnutí skoro litovala.

U okýnka jsme zaplatily každá 3 jüany (cca 9 Kč), dostaly malinký zámeček a novinový papír. Za dalšími dveřmi se skrývala malá tmavá místnost. První část tvořilo něco jako malinká šatna, v rohu stály skříňky. Něco tak špinavého jsem už dlouho neviděla, novinový papír jsme dostaly pro to, abychom jej mohly rozložit do skříněk a na něj pak dát své věci. No, ono by to bylo chtělo tak celé noviny, aby se dala vyložit ta skříňka kompletně, včetně stěn a nalepit papír i na horní stěnu.... V šatničce bylo tak málo místa, že my tři jsme se tam sotva vešly, a když přišly další dvě zákaznice, měly jsme už vážný problém. Sprch naštěstí bylo jenom osm, a dvě v době našeho příchodu v používání, takže už zase tak moc dalších ženských přibýt nemohlo. Na což bych ale v Číně raději nesázela.

Naštěstí už dávno vím, že v Číně je třeba vlastnit a používat plastové boty do sprch, takže jsem byla dobře vybavená. Kupodivu byly sprchy oddělené stěnami a ne jen postavené jedna vedle druhé v řadě, jak bych v Číně očekávala po zkušenostech s veřejnými záchodky. A tyhlety "kóje"  (dokonce vykachlíkované, takže to opravdu vypadalo jako sprchy) sice neměly dveře, ale u každé viselo na hřebíku něco jako závěs, takže po vstupu do kóje jej zákaznice zavěsila na hřebík na druhé straně kóje a měla i trochu soukromí. Ne moc, protože závěs zakrýval osobu cca od krku pod zadek, tedy při mé výšce.

Legrace nastala, když jsem se pokusila pustit vodu. Sprcha samotná neměla hlavici, byla to jenom trubka, která byla na konci placatá. Objevila jsem páku, která tady v Číně často nahrazuje kohoutek, ale ať jsem jí pohybovala jakýmkoli směrem, nic se nedělo. Tož jsem zkoumala dál a zjistila, že kousek níž je ještě řetěz připevněný k něčemu, co připomíná sešlapovací zařízení, jež se u nás vyskytují převážně u toalet ve vlacích. Došlo mi, že se tohleto bude možná používat k pouštění vody. Ale ani "šlapadlo" nefungovalo. A tak jsem nakonec zavolala Ilnor, která mi se smíchem pomohla vyzkoumat polohu kohoutu, při které už šlapadlo fungovalo.

Voda byla ze začátku protivně ledová, ale když jsem přestala šlapadlo sešlapovat, ale prostě a jednoduše se na něj postavila, voda tekla nepřetržitě a po chvíli dokonce příjemně teplá. Takže jsem se několikrát umyla a dokonale osprchovala, nakonec to bylo docela příjemné. I když oblékat si všechny ty vrstvy teplého oblečení v teplé páře, nic moc. A pak člověk ještě vyleze do dvacetistupňového mrazu... Hm, přeháním, dneska nebylo víc než osmnáct pod nulou. Já jsem se na rozdíl od holek neodvážila umýt si hlavu, takže jsem jenom soucitně koukala na to, jak mrznou. Jelikož měly obě umyté vlasy a ani jedna čepici. Tady totiž dost běžně docela dost lidí raději mrzne, než aby si narazili čepici. Ale to už jsme někde jinde.

Napsala: Jana Heřmanová 

Číst 661 krát

Alpenverein barevne rastr

 

Logo MestoKurim web

Naše činnost je realizována za podpory Města Kuřimi.