k2 menu
středa, 16 květen 2007 20:19

Únorové rozlezeníčko na Hvaru

Napsal(a)
 

Tak jsme se konečně vydali za lezením. Původně jsme chtěli jet už na vánoce, to z organizačních důvodů nedopadlo, tak jedeme teď, v polovině února, samy dva (Ivana Darmovzalová a Michal „Majkl“ Vrabec). Držíme se původní myšlenky, na Hvar. 

 
 

Nemaje žádné přibližovadlo, hledáme jiný způsob dopravy. Ukazuje se, že nejvýhodnější bude autobusová s Eurolines. Bus jezdí jednou týdně z Vídně do Splitu. Dále pak trajektem na Hvar do Stary Gradu, pak autobusem do Jelsy a nebo ze Splitu rovnou do Jelsy (to ale mimo sezónu nejezdí tak často). Odtud, pokud není auto je dobré zavolat Mirovi, aby pro vás přijel, je to totiž ještě 14km do Svaté Neděle – „Cliffbase“. No dá se i něco stopnout.

1
 
 
 
 
 

 

 
 

V tuto roční dobu je cestování autobusem docela pohodlné, moc lidí tímto směrem nejezdí, tak jsme měli každý celou dvojku pro sebe. Jede se na noc a když se nemusíte tlačit na sedadle, dá se i docela dobře vyspat. Příjezd do Splitu nebyl zrovna nic moc. Nejen, že je teprve sedm ráno, ale navíc celkem prší. Nálada v družstvu je však skvělá, teda až na Ivu, myslí si, že bude pořád hnusně. No nic, jdeme se mrknout do přístavu kdy nám to jede. Výhoda je, že je to hned u autobusového nádraží. Je potřeba počítat s tím, že i trajekty v zimě nejezdí po dvaceti minutách. Tudíž máme čas do půl dvanácté. Volíme trajekt do Stary Gradu, bylo by sice lepší jet do Jelsy, ale tam to jede ještě později, tak doufáme, že pojede nějaký bus nebo něco stopneme.
Vzhledem k počasí, stále prší, jdeme do jedné z mnoha kávičkáren (na kávičku), jak jinak. Něco málo nakoupíme v sámošce, vyměníme něco málo eur za kuny a už je čas jít na loď. Všechno se nachází v okolí přístavu.
Na parníku je vhodné podívat se do jaké časti si jdete sednout, půlka lodi je pro kuřáky a druhá, jak jinak, pro nekuřáky. My samozřejmě sedíme v úplně zahulené místnosti :o( . Ve Stary Gradu už stál u přístavu autobus a odvezl nás do Jelsy. Z pro mě neznámých důvodů jsme si nevzali žádné info kde se „Cliffbase“ nachází (nejspíš asi pro to, že jsem to zapomněl), voláme Mirovi s myšlenkou, že dojdeme po svých. Koukáme na mapu a říkáme si, že 14km přeci dáme. No, koukáme na ten kopec ještě jednou (je v mracích a to nás odrazuje), takže trošku potupně vytáčíme Mirovo číslo ještě jednou a necháváme se raději odvézt.
Svatá Neděle, cíl naší cesty, je kouzelná vesnička, odkud už silnice dál nevede. Je zde škola, kostel, jeden krámek a stáčírna vína. Škola má pouze první stupeň tj. do 4 třídy a ty jsou ještě spojené do jedné, a to z toho důvodu, že školu navštěvuje pouze 10 žáků. Druhý stupeň je v Jelse, kam jezdí školní autobus. Krámek má otevřeno pouze dopoledne a večer. V neděli pouze po mši. Nicméně se zde dá vše potřebné nakoupit a je tedy zbytečné vozit s sebou jídlo z domu.

 

 

 
 

Je neděle 11.2.
Počasí vypadá jakože nic moc, tak po vydatné snídani (místní koblihy - jsou naprosto delikatesní) vyrážíme na výlet. Miro nám doporučil pár dobrých treků. Takže cíl je jasný, kopec nad vesnicí, má něco málo přes 600 m n.m. Podle Mirových instrukcí zahýbáme za vesnicí doleva a v zápětí scházíme z cesty (je jich tu mezi vinicemi nepřeberné množství), nicméně směr je jasný, nahoru! Chvílemi lezeme jakýmsi rozchrastem, prodíráme se křovím, ale nakonec jsme došli na velkou náhorní planinu, samozřejmě, že na ni vede pěkná cesta :o) Každopádně, pohled, který se nám naskýtá nahoře je úchvatný, je vidět daleko na okolní ostrovy. Samotná planina je něco až neuvěřitelného, je propletená kamennými zídkami, ale je tam taky spousta ohořelých stromů, teda spíš, torza stromů. Jak se později dozvídáme řádil tu před třemi lety požár, ze sucha. Uprostřed toho všeho je malá, ale kouzelná kaplička. Začíná být pomalu šero a vidina toho, že by jsme měli slézat stejnou cestou, jakou jsme se nahoru dostali Ivu trošku trápí, takže koukáme na značení a upalujeme dolů, tentokrát po normální cestě. Vrchol je ještě daleko po hřebeni tak ho necháváme na jindy. Celý den jsme měli společnost, šel s námi jeden místní pes (o kterém se později dozvídáme skoro celý rodokmen). Asi chtěl jít taky na výlet.
3.JPG
Pondělí 12.2
Je hezky tak se chystáme jít konečně lézt. Samozřejmě, že to není žádný fičák, v klídku snídáme na terásce, když v tom se před domem objeví Miro. Prý jestli se nechceme ke skalám svézt člunem (jinak je to asi 15 minut pěšky podél pobřeží). To byl dotaz, jasně že chceme, tak šup šup, a už jsme v malém přístavu kde Miro skládá nějaký kachle a skříň do lodi. Společně to tam nahážeme a jedem. Jízda je to vskutku parádní, z moře je nádherně vidět celá oblast. U skal má Mira takový menší domek, tak mu tam pomůžu vylomcovat tu skříň a berem si od něj průvodce i s mapkou okolí. Lezení bylo první den takové spíš seznamovací, ale cesty jsou tu hezké a vypadá to dobře, materiál je kompaktní. Co se týká obtížnosti, je to tu od nějakého 5c až po 8a. Cesty jsou dobře odjištěny a jsou poměrně dlouhé až do 40 metrů. Tak 20 expresek se tu docela hodí. V případě kratšího lana se dá bez problému slanit nadvakrát. Miro nám nabídnul na uvítanou nějaké lahvinky, tak než jdeme bydlet, ochutnáváme něco málo místního destilátu.


Úterý 13.2.
Je hnusně!!! Tentokrát s mapou vyrážíme znovu na kopec nad vesnicí. Tentokrát za doprovodu tří psů (jak se později dozvídáme, jsou to švice s taťuldou). Miro nám doporučil zastavit se po cestě, ve dvou jeskyních, v první je nějaký Mirův projekt (asi to bude trošku těžší, je to celé ve stropu a neviděl jsem tam žádné chyty, asi jsem se špatně díval, jinak nevím). Ve druhé jeskyni je starý opuštěný klášter. Místo je to opravdu zvláštní. Psům je to úplně jedno, furt jsou v sobě a dělají bordel. Na vrcholu (626 m n.m.) poprchává a je hrozná fujavice, skoro se nedá stát, tak to s náma občas pěkně zamává. Podepisujeme se do vrcholové knihy, něco fotek a hurá dolů. Pokračujeme dál mezi zídkami, starými kamennými domy a ohořelými stromy. Vzhledem k počasí je to tu docela hororové. V jednom domku Iva čurá a já na ni čekám i se psama ve vedlejším, kde si dáváme sváču. Dole nám Miro potvrzuje naši domněnku, že jsou to staré pastevecké příbytky.
Do vrcholové knihy jsme se v euforii zapsali o měsíc dřív, ale vracet se nám už nechtělo, to jen aby nevznikla nějaká případná nejasnost!!
 

 

 
 
 
 

 

 
 
 

 

 
 


Středa 14.2.
Je krásně!!! Jdu do krámu koupit něco málo na snídani. No, nakonec je toho trochu víc. Samozřejmě, že nechybí místní koblihy (ty jsou prostě boží). Po snídani, řekl bych tak pro deset lidí (připomínám, že jsme dva), se kolem 11 hod dokulíme ke skalám. První cesta je jasná, lezeme přímo nad mořem, nalízá se ze šutříku a není potřeba loďky, což u některých cest nad vodou jinak nejde. Celá oblast je rozdělena do několika sektorů. V podstatě všechny cesty začínají mírně, ale opravdu mírně do převisu, a postupně se narovnávají. Ty, co jsme lezli do 6b byly všechny velice chytovatý. Charakter chytů převažují ostré díry a dírky. Den zakončujeme parádní 40 metrů dlouhou cestou. Když ji proslaňováváme začíná se už docela rychle smrákat, tak rychle balíme. Do domku docházíme již téměř za tmy. Večeře, partička šachů a na kutě.


Čtvrtek 15.2.
Je hezky, slunko sice tolik nepere, ale teplo je. Opět velkolepě posnídáme na terase a jdeme se přemístit ke skalám, doufám, že mě po cestě trochu slehne, jinak se budu snad jen opalovat. Něco málo se rozlezeme a jdeme se podívat do sektoru nad Mirovou chajdou, cesty jsou zde sice kratší, ale o to víc do kopce. Našli jsme si tu jednu co by jsme mohli přelézt. Je to taková silová záležitost po velkých chytech (6a). Mezi tím přišli Mira se ženou a vrtají se v zemi. Sází nějaký palmy a dělají trochu pořádek. Na závěr dne vylezeme krásnou 35m plotnovou cestu po malých dírkách (6b) a jdeme domů. Jdeme kolem chajdy, kde Mira chystá ohniště a rybičky a jeho žena pomale končí se zahradničením. Každopádně pozvání na večeři přijímáme a nepohrdneme ani místním lihovým nápojem. Plkáme, koukáme na západ slunce a do toho nádherně voní Mirem připravované ryby. Ještě pokapat olivovým olejem, nakrájet tmavý chlebík a může se podávat. Nemusím snad psát jaká to byla dobrota :-D. Dojídáme, loučíme se s našimi hostiteli a pádíme domů, je to sice kousek, ale stmívá se tu hodně rychle.

 

 

 
 


Pátek 16.2.
Počasí se trochu pokazilo, tak po snídani vyrážíme občíhnout nedalekou oblázkovou pláž. Brzo se ukazuje, že bude zase pěkný vedro, ale když už jsme na cestě tak tam dojdeme, je to tak 40 min chůze. Místo je to hezké. Nad pláži se tyčí mohutné stěny. Po chvíli otálení dávám druhý, tentokráte už úspěšný pokus o koupel v moři (nebylo moc teplý). Je hezky takže jdeme lézt. Miro pořád dělá nové a nové cesty. Je zde i 200 m dlouhý traverz těsně nad vodou, prý je to celé tak 5c až posledních pár metrů je 8a (vhodné k lezení spíš v období s teplou vodou :-) .

 

 

 
 


Sobota 17.2.
Máme před sebou poslední lezecký den. Nicméně nic se nesmí uspěchat, tak jdu koupit koblihy na snídani. Bez nich by to tu prostě nešlo. Celý den pak lezeme, lezeme a lezeme. Celou dobu tu nikdo krom nás nebyl, až teď přijeli nějací dva němčouři. Takoví staří pardáli, ale lezlo jim to. Kolem třetí odpoledne začíná foukat vítr, jak je to tu na denním pořádku, pod skálou ve stínu je to na čepku a rukavky, ale na skále je to pořád výheň. Večer se vyrovnáváme s Mirou (platíme za poskytnuté služby) a domlouváme si s ním odvoz do Jelsy. Tentokrát jedeme odtud, je to lepší a i levnější. Háček je v tom že jede jen jeden parník za den a to v sedm ráno, takže sraz v šest před domem "o( .

 

 

 
 


Neděle 18.2.
Budík zvoní v 5:15, je to smrt. Nicméně jsme to úspěšně zvládli v 6:00 stojíme před domem. Mira přijel asi v 6:10 prý nějaký ranní problém se vstáváním. Jede společně se synem, kterého jsme dny před tím vídali, jak řádí po vesnici na terénní motorce. V Jelse se loučíme a nasedáme na katamarán, který nás zaveze do Splitu. Tady máme spoustu času i počasí je celkem dobré, takže jdeme na prohlídku starého města, určitě to stojí za to. Pak ještě na kávičku, něco málo nakoupit na cestu a domů...

 

 

 

Takže, pokud pořád váháte, jestli se máte do „Cliffbase“ vydat, tak se pro inspiraci mrkněte na  www.wyletnici.kvalitne.cz

 

 

 

 

 
 

Autor článku: Michal „Majkl“ Vrabec

 

Číst 1136 krát

Alpenverein barevne rastr

 

Logo MestoKurim web

Naše činnost je realizována za podpory Města Kuřimi.