k2 menu
úterý, 18 březen 2008 20:35

Kterak cestovat Čínskou železnicí???

Napsal(a)

Jenda Heřmanová opět na zkušené v Číně. 

Cestování po Číně

 

 

Můj nejdražší by se asi strašně divil, kdyby viděl, jak já, která obvykle vybíhám z domova na poslední chvíli, přestože zmeškané MHD by znamenalo zmeškaný autobus do Prahy nebo jinam daleko, vyrážím na vlak s dvouhodinovým předstihem, a to i přesto, že vlakové nádraží se nachází čtyři zastávky MHD od místa pobytu. Jenže k této výjimečné události došlo v Číně, což mnohé vysvětluje. Zvlášť v přelidněném (které čínské město není přelidněné) Čchengtu je třeba počítat s možností zdržení na každém kroku.

Autobusem MHD to sice bylo čtyři zastávky (asi půl hodiny při středně ucpaných silnících), ale autobus jezdil, ehm, nepravidelně a hlavně bylo třeba při té nepravidelnosti počkat na nějaký, do kterého se člověk s jedním velkým batohem na zádech a menším na břiše, vešel. To nám čas nabíhá o třeba další půlhodinu čekání. V Číně je na většině zastávek napsáno, které autobusy tudy projíždí a kam jedou. Žádný luxus v podobě časů, kdy jedou, nebo aspoň v jakém časovém rozmezí, tady nenajdete. Vyhledáte tedy správnou zastávku a čekáte, projedou tři autobusy jiného čísla a ještě jiné a pak třeba hned těsně za sebou dva potřebné, jenže tak plné, že autobus už tak skoro nemůže zavřít dveře...

Já měla v onom líčeném příběhu štěstí, autobus jel asi po deseti minutách a byl poloprázdný, takže jsem si mohla užít tlačenici na nádraží. Čchengtu mi dalo zažít jižní čínské město. Nachází se v provincii Sčchuan a je to stejná moderní hrůza jako jiná čínská města. Ovšem pochopila jsem, že severní města jsou mnohem volnější, prostornější a klidnější. Stačil k tomu jediný pohled na nádraží černající se lidmi. Tedy nádraží, spíš takové náměstí (velká volná plocha) před nádražím, pro lidi nebylo kam stoupnout a prodrat se mezi nimi se zavazadly je taky náročné. Ovšem Čínani jsou na tlačenici zvyklí. Do prostor samotného nádraží byl povolen vstup jen těm, jejichž vlak odjížděl v odstupu asi čtyř hodin. Když jsem dorazila na nádraží, bylo po půl jedenácté a nápis nade dveřmi na světelné tabuli hlásal, že dovnitř mohou ti, jejichž vlak jede nejpozději ve 14 hodin. Ostatní seděli na zavazadlech před budovou nádraží.

Když už jsem se přes kontrolu zavazadel dostala na nádraží, našla jsem si podle čísla vlaku svou čekárnu, naprosto plnou lidí, ačkoli vlak vyrážel ve 12:18 a na nástupiště se pouští nejvíc půl hodiny předem. Čekárna je vybavená stánky s občerstvením, novinami, horkou vodou i toaletami, nápisy i v angličtině. Tohle by zvládl cizinec i bez znalosti čínštiny. Stejně tak okamžik, kdy se má vyrazit směr vlak, pozná každý. Dav se už asi pět minut před okamžikem O začne tlačit k ohrazení a v okamžiku, kdy se začnou kontrolovat lístky, se dá celá ta lidská řeka do pohybu. Počkala jsem, až trochu opadne, a vydala se na vlak taky.

 

 

 

 

 

 

Můj průšvih a legrace celého tohohle cestování byla, že jsem se chtěla dostat do Siningu, 26 hodin cesty daným vlakem, ale lístek jsem měla jenom do osm hodin vzdáleného Luejangu. Na radu Číňana, který lístky na vlak prodával, jsem byla rozhodnutá nevystoupit a pokusit se lístek přikoupit. Měla jsem zatím lehátko a další dva cestující ve stejném "kupé" (otevřené sekce ve vagoně, vždy po šesti postelích) měli lístek taky jenom někam a chtěli jet dál. A tak jsme se začali radit, co a jak. Zastávku před Luejangem jsem vyrazila do vagónu číslo 13 (byla jsem v pětce), kde se dal lístek přikoupit. Měla jsem štěstí, že jeden z Číňanů šel se mnou. Muselo se totiž projít i dvěma vagóny na sezení, ve kterých byla kromě spousty lidí s místenkami taky hromada lidí bez místenek. Upřímně řečeno, my v Čechách a možná vůbec v Evropě nevíme, jak vlastně vypadá nacpaný vlak. Nebýt Číňana, který mi razil cestu, vůbec bych nebyla schopná přes ty dva vagóny plné lidí a zavazadel projít.

Lehátko ale nebylo, koupila jsem lístek, jež mi předurčoval stejný osud jako těm, kdo seděli, stáli, dřepěli, padali jeden přes druhého a jánevímco na svých i cizích zavazadlech ve vagónech na sezení. Nádech výdech, pohled z okna ven na nevlídné, ošklivé město čouhající ze tmy a vědomí toho, že tenhle vlak je jediný na dané trase a vždycky takhle nacpaný, mě přimělo nevystoupit. Vrátila jsem se k batohu. Číňani, co se o mě začali starat, vystupovali ještě až o zastávku dál, takže mi řekli, že můžu do dvou do rána, než vystoupí, sedět na jejich lehátkách, stejně spát nebudou. Pomáhali takhle mně a ještě jedné dívčině, která jela do stejné destinace jako oni. Ta si dokonce nekoupila žádný lístek a já mohla vidět, že i v Číně, ačkoli mi to nepřipadalo dost možné, se dá jezdit načerno.

Číňani si vyprávěli o nejrůznějších fíglech, které se dají na trati uplatnit. Každý vagón má totiž svého průvodčího, který vybere lístky a dá místo nich cestujícím kartičky. Vidí tak jasně, kde má lidi a kde volno. Jenže slouží dvě šichty, když člověk ví, kdy se pracovníci mění, dá se s tím docela dobře zacházet. Navíc, ne všichni jsou stejně důslední... Což bylo vidět na průvodčím za Luejangem. Prostě vybral lístky od tří nových příchozích (jinak byl vagón dokonale plný) a nestaral se o to, že nás tam posedává a postává nějak mnoho. Jenom já jsem se nikam schovat nemohla, ptal se tedy, jak to dopadlo. Když slyšel, že lehátko nemám, nechal to tak.

Další Číňan pak našel vlakvedoucího a já jsem ve vedlejším přeplněném vagóně jedno lehátko (opravdu snad úplně poslední v celém vlaku) dostala. Měla jsem u toho možnost vidět, že Číňani jsou vynalézaví. Nalezou si ke známým nebo rodině na už tak úzké lehátko, i když mají lístek jen na sezení. Když je klid, je všechno v pořádku, běda ale, když jde vlakvedoucí a železniční policie na kontrolu. Tahle Číňanka musela jenom doplatit lístek a jít pryč. A kdoví, kolik jich tam bylo ještě kde poschovávaných...

Druhý den jsem tedy dorazila do Siningu. Mám teď cestování čínskými vlaky na dlouhou dobu plné zuby. Vím už, že se dá dojet za každou cenu, ale celkem to nedoporučuju, zvlášť bez znalosti jazyka. Vlak zpátky do Pekingu někdy v červenci se budu snažit objednat předem, už jsem objevila, že škola má nějakou kancelář na objednávání lístků, takže až nadejde čas, půjdu to vyzkoumat. Zatím se snažím seznámit s městem, kde bych měla nějakou dobu zůstat. Je mnohem pohodovější než Čchengtu, ale o tom příště.

Autorem je Jana Heřmanová, které blahopřeji k "odvážnému" životnímu kroku...

( vdala se)

 

Číst 642 krát

Alpenverein barevne rastr

 

Logo MestoKurim web

Naše činnost je realizována za podpory Města Kuřimi.