k2 menu
čtvrtek, 10 duben 2008 20:37

Solné jezero Zaka

Napsal(a)

Vyprávění z výpravy k Tibetskému solnému jezeru Zaka. 

Zaka

 

Cizinci musí být v Číně neustále pod kontrolou. Buď musíte bydlet v hotelu, který má licenci na ubytovávání cizinců a provede patřičnou registraci, nebo se o vás musí starat škola či zaměstnavatel a neustále kontrolovat, co děláte, kam jdete atd. Naštěstí to bývá dost často spíše formální záležitost, ale pravdou je, že třeba my musíme škole oznamovat, pokud hodláme opustit Sining. Kam jedeme, kdy vyrážíme a kdy se vrátíme. Číňani tvrdí, že důvodem pro tuto kontrolu je bezpečnost cizinců. Můj osobní názor je, že jde nejen o to ochraňovat ty nemožné cizince, co sami neumí podle názoru Číňanů snad ani přejít ulici nebo se najíst, ale taky hlídat, aby cizinci náhodou neviděli nebo neslyšeli něco nežádoucího.

Jestliže je situace taková, že bych neměla přijít na hodinu, prostě raději zajdu do kanceláře pro zahraniční záležitosti a nahlásím, co mám v plánu. Ovšem v případě, že vyrážím na víkend do oblasti, o které vím, že nepatří k oblastem zakázaným, s hlášením se neobtěžuji. Asi tak nejhorší věcí, která se mi může přihodit je, že po příjezdu do cílové stanice mě odchytí nejbližší policajt a posadí na první autobus zpět. Což je nepříjemné, ale dá se to přežít. Provincie Čchingchai, a i ostatní provincie, má totiž spoustu míst, kam cizinci nesmí, nebo jen se zvláštním povolením. Teď v době nepokojů v Tibetu i tady v Amdu množství zavřených oblastí výrazně narostlo a samozřejmě, že to není žádná veřejně známá věc, kam se vlastně může a kam ne.

Místo, které jsem si vybrala pro první výlet na radu Maďarky studující tibetštinu, patří k místům otevřeným. Vyrazili jsme v sobotu ráno: já, Judit (výše zmiňovaná Maďarka) a Mihai z Rumunska. Cesta busem trvala asi čtyři hodiny, což je v Čechách zatraceně dlouho, v Číně ještě pořád pohodová doba. Minuli jsme ještě zpola zamrzlé jezero Čchingchai (v překladu modré nebo zelené, prostě barva krásné čisté vody, jezero, podle kterého má jméno celá provincie, jedná se o největší slané jezero v Číně) a dorazili do městečka s čínským názvem Čchakcha, tibetsky Zaka nebo asi Dzaka (tibetsky neumím, takže přepis je takový odhadovaný), což znamená "slaný". Kousek od městečka se totiž nachází slané jezero. Podle toho, co jsme viděli, spíš solné jezero.

Počasí nebylo dvakrát přívětivé. Sama o sobě by nebyla až taková zima (tedy ne větší, než by člověk předpokládal ve výšce asi 3100 mnm), ale foukal neskutečně silný a neskutečně nepříjemný ledový vítr, který se snažně probodával všemi vrstvami oblečení a s sebou nesl solný prach a písek. Podle soli mohl člověk snadno poznat, že jde správným směrem. Půda byla místy pokrytá bílou vrstvou, z dálky se zdálo, že se jedná o zbytky sněhu, ale ve skutečnosti to byla sůl, která v trsech trávy tvořila krystalky. Naštěstí byla ještě dost zima, protože v létě, když na půdu svítí sluníčko, promění se místy v solnou bažinu a člověk musí dávat pozor, aby někde nezapadl do solného bláta.

 

Kousek od jezera stojí několik paneláku a továrna na zpracování vytěžené soli. Za paneláky ovoo a ještě kousek dál začínají staré koleje vedoucí napříč značnou částí jezera. Jezdí po nich vláček s vytěženou solí. Vydali jsme se tedy po kolejích, abychom z jezera viděli víc. Na všechny strany se rozprostírala plocha v různých odstinech bílé a žluté, sůl a zase sůl. Místy byla narušena vodou tvořící na solné vrstvě modrá oka. Když jsme se dostatečně nabažili pohledu na zkrystalizovanou sůl i pustou krajinu, vydali jsme se na cestu zpět a doufali, že ve městečku najdeme rozumné ubytování.

Ve městečku jsme se ale mohli ubytovat jenom v jednom jediném hotelu, který bral cizince. Byl mizerný, strašně drahý a neměli jsme ani vodu na osprchování (tedy, sprcha tam byla, ale voda měla tak 5 stupňů). Dost nás to rozmrzelo, protože ve většině čínských měst a městeček má člověk šanci na ubytování i v místech, kde cizince neberou, zvlášť, když mluví čínsky. Když jsem ale viděla, že město je plné vojáků (patrně mířících do Tibetu), začala jsem celou situaci trochu víc chápat.

Ráno bylo nebe modré, počasí krásné, foukalo o poznání míň a před námi výlet ke klášteru. No, spíš klášteříčku. Měla to být asi hodinu a půl dlouhá procházka po stepi, ale sešlo z ní, protože Mihai měl díky špatným botám na nohou neskutečné puchýře a nemohl skoro chodit. Takže ukecal taxikáře, aby mu dal snesitelnou cenu, a jelo se autem. Ona taková jízda obyčejným osobním autem po prašných cestách ve stepi je taky docela dobrodružná záležitost. Řidič se ale zjevně vyznal a bezpečně nás dovezl na kýžené místo.

Po nějaké době klepání a obcházení kolem dokola se objevil i mladý lama a jeho kamarád, policajt z městečka. Ukázali nám celý ten malinký komlex a podali spoustu informací. Byli moc milí a pustili nás i do míst, kam v jiných chrámech turisty rozhodně nepustí. Protože oba naši průvodci byli Mongolové, snažily jsme se s Judit mluvit i mongolsky, ale žádná sláva to nebyla. A tak jsme nakonec všichni různě mixovali čínštinu a mongolštinu a Judit i tibetštinu, protože v téhle oblasti mluví spousta lidí i tibetsky.

Poslední foto a hurá do auta a zpět do městečka. Autobus zpět do Siningu měl jet za půl hodiny, a tak jsme si ještě stihli koupit i něco málo k jídlu. Nakonec jsme zjistili, že bychom byli stihli i zajít na oběd, protože bus dorazil s půlhodinovým zpožděním. No, nevadí.

Na autobusech v téhle oblasti je mimo jiné legrační, že na sedadlech je natažen takový bílý "podhlavník" a na něm, asi aby zůstal bílý déle než první hodinu, je natažený ještě igelitový sáček. Takže když si chcete opřít hlavu, opíráte se o nějaký příšerný kus igelitu. Na druhou stranu, lépe se opírat o igelit, než celou cestu stát. Po více než čtyřech hodinách cestování jsme dorazili zpět do Siningu a mně po klidu pustiny připadalo město najednou strašně přelidněné a hlučné...

Autorem foto i textu zaslaného zdaleka je : Jana Heřmanová

 

Číst 722 krát

Alpenverein barevne rastr

 

Logo MestoKurim web

Naše činnost je realizována za podpory Města Kuřimi.