Tak jako každý rok na podzim vyrážíme směr Vysočina. Z pocitu, že máme málo času jedeme přímo za lezením. Ubytování necháme až na večer. Sluníčko vykukuje a vyhřívá skalní stěnu Čtyř palic. Po malém zopakování bezpečnostních a metodických znalostí a návyků pelášíme do vertikálních radovánek. Ti starší a zkušenější se odvažují a zdolávají mnohé cesty i na tom strašidelnějším konci lana. Nejmenší zase překvapují šikovností a houževnatostí při zdolávání převisů a těžkých míst. Takových o nichž by mnohý při porovnání s malými horolezci nevěřil o jejich úspěchu. Skály jsou pro nás největším potěšením a tak až příchod podvečerního šera a chladu nás vyhání do gruntu na Blatinách.

Oblíbené špagety, trocha ping-pongu, pohádek pro nejmenší a povídací večírek u čaje s nejstaršími. …. Ráno je tu.

Zima, zataženo, chvílemi lehce mrholí. Ráno není moc pozitivní. Namlsali jsme se sobotou plnou sluníčka. Co s začínající nedělí? Uklidit, zabalit a jede se na stěnu do Bystřice. Přece nepromarníme volný den.

Stěnu máme celou pro sebe. Radost z pohybu nám dává zapomenout, že na skalách by to bylo lepší. Určitě máme větší radost než kuřimští házenkáři, kteří v naší přítomnosti prohráli s místními borci. Lana tu nejsou předem natažena takže většina si tu užívá lezení na prvním. Po pár hodinách nám únava v rukou dává signál k odjezdu domů.

Víkend plný lezení končí a nezbývá než se začít těšit na další horotaškařice.

Ještě na skály? Někam jinam na stěnu? Led ve Víru?

foto: Tomáš Uhlíř