Vítězové loňského ročníku Mladých horalů vyrazili do Tater, aby si užili svou výhru a získali další cenné horolezecké zkušenosti. O tom, jak se měli a jak se výjezd vydařil, napsali samotní zástupci výherních oddílů, a ačkoliv oba vítězné týmy byli na stejném výjezdu, každý report je zcela jiný. 🙂
Dan Kovařík – HK Babí lom Kuřim
Ve čtvrtek ráno jsem vyzvedl Kryštofa, Olivera, Týnu a Elu, naše výherce Mladých horalů v kategorii starších za rok 2022 a vyrazili jsme směrem na Vysoké Tatry.
S Fousem (Jiří Černohous), instruktorem lanškrounského oddílu, jehož oddíl vyhrál Mladé horaly v kategorii mladších, jsme měli předem domluvený sraz v Tatranské Poliance. Odtud jsme se všichni společně přesunuli do Starého Smokovce a dále zubačkou na Hrebienok. Z Hrebienoku nás pak čekala asi 2,5 hodinová cesta pěšky, s plnou výbavou na Skalnatou chatu, kde byla naše základna pro naši tatranskou výpravu. Bohužel, předpověď počasí se tentokrát nemýlila a tak nás každý den provázel déšť.
Když jsme ve čtvrtek odpoledne všichni dorazili na chatu, ubytovali jsem se, dali sušit mokré svršky a přivítali se s Jirkou Voglem a Markem Beláňem – našimi průvodci a instruktory z ČHS. Večer se naplánoval program na pátek dopoledne s tím, že odpoledne bude zřejmě opět pršet.
V pátek ráno jsme se přesunuli kolem Skalnatého plesa k nástupu vícedélkové cesty. Jirka Vogel se pokusil natáhnout první délku, ale skála byla z nočního deště ještě mokrá, kluzká a tím pádem nebezpečná. Přešli jsme kousek stranou k jinému nástupu přes sněhové pole, ale situace byla podobná. Tak alespoň proběhla metodická ukázka zakládání štandů a zároveň se podařilo natáhnout alespoň jednu délku, kterou si pak děti mohly vylézt. Kolem poledne začalo pršet. Vrátili jsme se zpět na chatu a poobědvali. Naštěstí se odpoledne trochu vyčasilo a tak proběhlo na kamenech kolem Skalnatého plesa druhé metodické kolo, kde si všichni mohli vyzkoušet zakládání vlastních štandů.
Večer na chatě opět proběhlo plánování sobotního programu. Vzhledem ke špatné
předpovědi s možností odpoledních bouřek se naplánoval dopolední výstup na Huncovský štít (2352 m n. m.).
Ráno jsme všichni vyrazili směrem k Huncovskému štítu. Díky mlze jsme celkem obtížně hledali cestu, ale nakonec se vše podařilo a kolem jedenácté jsme se všichni šťastně dostali na vrchol. Bohužel nebyl nám dopřán ani vrcholový výhled, protože mlha byla náš nejvěrnější souputník.
Zpáteční cesta proběhla bez vážnějších komplikací a kolem jedné jsme byli zpět na chatě. Po nějaké chvíli opět začalo pršet.
Poslední den ráno jsme se rozloučili, zhodnotili klady a zápory právě proběhlé akce a vyrazili jsme pěšky a opět v dešti směrem na Hrebienok a potom domů.
I přes nepřízeň počasí se akce vcelku vydařila, a to hlavně díky pozitivnímu přístupu všech zúčastněných. Samozřejmě krása tatranské přírody celkem zdařile kompenzovala deštivá omezení. A jako zkušenost pro děti do budoucna, že na horách není jen hezky a musí se občas vyrovnat s různými podmínkami, to snad i pro ně stálo za to.
Jirka Černohous – HK Lanškroun
Odměna pro vítězné družstvo Mladých horalů dostává konkrétní obrysy, a tak v jarní přípravě trénujeme s účastníky výherního pobytu lezení v lanovém družstvu, správné provázání úvazků, slanění s prusíkem a taky kondici. Hlavně nic nepodcenit a nic nezapomenout doma! V duchu se vidíme se na vrcholcích štítů, rozhlížíme se po okolí a pozorujeme mravenečky na stezkách hluboko pod námi. Počasí ale ovlivnit nedokážeme, a tak v reálu je stejně všechno úplně jinačí než v našich růžových představách. Nezklamala nás Skalnatá chata, Jirka s Markem, Dan, Kryštof, Oliver, Ela a Týna z Kuřimi, ani samotné Tatry. Jen počasí si dělalo vše po svém.
Mraky jsou kousek nad námi a za chvíli pro změnu kousek pod námi, chvilku svítí slunce a za okamžik na stezce nevidíš parťáka, co byl před tebou. Na kluzkých kamenech svádíme souboje se zemskou přitažlivostí, z mlhy vyběhne opelichaná liška a od Skalnatého plesa nás sleduje přátelský ochranář Miro. I takový výlet má své kouzlo.
„Za Kačku, Magdu, Vojtu a Honzu z Lanškrouna shrnul Jirka Vojta výlet takto:
Je ráno a vyrážíme na dalekou cestu do Tater. Většinu času v autě si buď povídáme nebo jsme na mobilu. Po cestě jsme si udělali přestávku na dětském hřišti s horolezeckou stěnou, abychom se protáhli. Pár minut před cílem (snad už tradičně) začalo pršet. Schováváme se stejně jako minulý rok pod balkonem u spodní stanice lanovky ve Smokovci. Lanovkou vyjedeme na Hrebienok a cesta probíhá následovně: Začne pršet, přečkáváme bez pláštěnky, ale jakmile si ji nasadíme, tak pršet přestane. Na chatě už jen odpočíváme a sušíme promoklé oblečení. Na večeři byly výborné čokoládovo – marmeládové palačinky.
Druhý den nás budí před sedmou, abychom byli v celou na snídani. Měli jsme na výběr mezi müsli, párky a vajíčky. Některé zdroje hlásili, že bude pršet v jedenáct, jiné ve dvanáct nebo i ve třináct hodin. Tak uzavíráme sázky, kdy skutečně začne pršet. Nakonec se rozpršelo o půl jedné. Vyrážíme na cestu ke skalám, kde ještě leží sníh. Kvůli bezpečnosti jsme se přivázali na lano. Po zajímavé přednášce o tom, jak se zakládá štand, jsme se na laně houpali po strmých sněhových svazích. Někteří si z minulého roku můžou pamatovat cenu „ledního medvěda“ za nabírání vody do bot. Letos jsem bojoval o přední příčky. Vylezli jsme kousek skalní stěny a také trénovali zakládání vklíněnců do všech možných spár a spárek. Po sestupu dolů do základního tábora jsme se ohřáli a opět usušili mokré oblečení a boty. Na večeři jsme dostali vynikající kuře s rýží.
Třetí den nás budí o půl osmé. Na snídani máme párky s kečupem a hořčicí. Vyrážíme ze základního tábora s plánem vystoupit na Huncovský štít. Ze začátku jdeme vcelku rovnou cestou, ale pak cesta přechází v lezení po suťovišti. Po namáhavém výstupu s převýšením 600 metrů jsme nahoře a dáváme si čokolády a vrcholové tatranky. Část výpravy se vydala i na druhý vrchol turisticko-lezecky. Nezbytná vrcholová fotka a bez větších odřenin jsme došli zpět na chatu. Večer jsme hráli slovenskou hru podobnou Doble. U ní jsme se naučili mnoho slovenských slov. S kuřimákama jsme do pozdního večera hráli také Uno a Bang!
Poslední den jsme se sbalili, nasnídali a instruktoři zhodnotili náš pobyt v Tatrách. Už „tradičně“ v pláštěnkách jsme se vraceli dolů. Tento výlet jsme si užili, instruktoři vytvořili ten nejlepší program, který šlo uskutečnit v nejistém počasí.“
ČHS
