(18. – 19. září 2020, Franta, Danek, Kryštof, Ondra, Lojza, Kuba, Laďa)
Tento výstup jsme s Danem naplánovali pro naše známé, kteří nejsou horolezci, ale mají rádi hory. Tento vrchol jsme vybrali proto, že jsme tu už před třinácti lety byli, tak máme nějakou představu jak to bude vypadat a víme, že to naši nováčci bez problémů zvládnou.
18. září 2020, pátek
V šest ráno se všichni setkáváme na domluveném místě, přesedáme do jednoho auta a kolem sedmé jsme už v Mikulově na poslední benzince, kde si dáváme tradiční bagetu a kafe na cestu. Ve dvanáct hodin vysedáme u jezera Gosausee. Skoro všechna parkoviště jsou plná a všude lidí jako much.
Obouvám si včera koupené nové boty, trhám z nich visačky a pak už po svých a s batohem na zádech vyrážíme cestou k hornímu jezeru. Boty jsou pohodlné, ale tuším, že to tentokrát pro mě nebude jednoduché, protože se cítím strašně unavený. Naštěstí je u horního jezera hospoda a tedy příležitost si po sedmi kilometrech chůze odpočinout a dát pivo. Vedle hospody je dřevěný žlab s vodou plný plechovek. Jedena plechovka rádleru výměnou za tři eura do kasičky chutná náramně.
Od hospody už je jen turistický chodník a stoupání mě přijde brutální. Každý si jde svým tempem, ostatní jsou kdesi vepředu a já s Laděm se couráme jako poslední. Chodník se kroutí kosodřevinou sem a tam a zdá se nám být nekonečný. Každou chvíli odpočíváme. Mám pocit, že až vylezeme z kleče, tak už to bude k chatě jen kousek. To je však omyl. Cesta pak už není tak příkrá, ale i tak jsme zatím jen v půlce.
Je vidět, že na výstup nemám nachystanou hlavu. Po těch třinácti letech, kdy jsme tu s Danem byli poprvé, už jsem spoustu věcí vytěsnil z paměti a zbyly jen ty pozitivní zážitky. Považoval jsem to za pohodovou záležitost a to, že to teď zase bude dřina, mě dochází až teď.
Už kousek pod chatou potkáváme sestupující Čechy. Jsou rozmrzelí, protože chata je beznadějně plná a chatař je poslal dolů, že tam přespat nemůžou. Ještě, že máme rezervaci. Kolem sedmé přicházíme na chatu Adamekhütte, asi tak půl hodiny za ostatními, a mám toho fakt dost. Možná už fakt stárnu. Skoro další půl hodiny jen tak sedím na lavici před chatou. Když se trochu vzpamatuji, zajdu si do chaty pro točený rádler a dávám si k večeři masovou konzervu z vlastních zásob.
Na pokoji tradičně ochutnáváme produkty z našich placatek a tentokrát i medovinu, kterou přinesl Ondra, a chystáme si věci na zítřek. Ostatní se ještě sprchují nebo něco dělají, ale mě už se nic nechce a jdu spát.
19. září 2020, sobota
Vstáváme v pět hodin a v šest, za svitu čelovek, vyrážíme. Tou dobou je na chatě ještě mrtvo, jen pár lidí se trousí do umývárek a chatař teprve začíná chystat snídani. Nejdřív jdeme trochu z kopce a pak na druhou stranu údolí. Pořád po značené stezce, jež mě však přijde vedená trochu nelogicky. Cítím se líp než včera, ale ideál to není. Když se pak zdržím převlíkáním a venčením, tak jsem zase na chvostu a ostatní doháním až u ledovce.
Tady vysvětlujeme nováčkům, jak se pohybovat po ledovci, rozdělujeme na dvě družstva, nasazujeme mačky a navazujeme se na lana. Dan vede jedno družstvo a já druhé. Nejdřív vystupujeme po dosti příkrém ledu, pak následuje přechod kamenného pole a pak po zasněžené části směrem k nejnižšímu místu hřebene směřujícího na vrchol. Cesta po zasněženém ledovci je znatelná a kolem je několik velkých trhlin.
Pod hřebenem vedoucím na vrchol necháváme batohy a ledovcové vybavení. Po překonání posledních pár metrů přicházím jako první na hřeben, kde se naskýtá nádherný výhled na druhou stranu. Údolí zalité přízemní mlhou, z níž sem tam vystupují vrcholy kopců, na druhé straně údolí pak větší kopce a za nimi vrcholky ještě vyšších kopců. To všechno zalité slunečním svitem. Opírám se o skálu a dívám se, jak přichází Ondra s Lojzou, Kuba a pak i ostatní. Užívám si, jak jsou z toho výhledu nadšení.
Hřeben až na vrchol je už pohodový. Suchá skála zajištěná ocelovými lany a někde dokonce vysekanými stupy. Tady už jdeme volně bez navázání jen, občas se cvakneme k fixnímu lanu.
Z naší strany přicházíme na vrchol první, ale z druhé strany od lanovky sem už dorazilo hodně lidí před námi. Je kolem půl jedenácté. Užíváme si krásné výhledy do všech stran, a když tu začne být už moc lidí, tak jdeme dolů. To už i z naší strany přichází dost dalších lidí, tak je sestup pomalejší kvůli vyhýbání.
Sníh na ledovci už je rozměklý, ale i tak jsme za chvíli pod ledovcem. Zpátky na chatu nejdeme po značené stezce jako na horu, ale sestupujeme středem údolí po oblých skalách ohlazených ledovcem. Přijde mě to jako jednodušší a cesta. Už začíná být horko a je to únavné. U chaty si dáváme jídlo a asi hodinu odpočíváme. Pak následuje ještě úmornější sestup k autu zaparkovanému dole u jezera.
Tak hrozný sestup jsem zažil jen jednou, když jsme kdysi s Danem a Mírou sestupovali z Ortleru. Kamenitý chodník se v serpentinách kroutí mezi kosodřevinou, skalkami a stromy. Klesání je velké a pro mě zdánlivě nekonečné. K hospodě u horního jezera přicházím úplně vyšťavený, stehna mě pálí a nohy se mě klepou námahou. Jsem vděčný za dalšího rádlera nachlazeného ve vodním žlabu.
Chůze k dolnímu jezeru a tím i k autu to už je učiněný pochod smrti. Stehna pálí ještě víc a dálka je nekonečná. Už mě pořádně píchá v pravém rameni a batoh je čím dál těžší. Ještě, že nové boty se osvědčili, nebolí mě z nich palce a ani nepřijdu o žádný nehet, tak jako na minulé výpravě na Dent Blanche.
Ostatní zůstávají na horním parkovišti a já jdu ještě asi kilometr pro auto, abych pro ně pak přijel. To už se začíná smrákat. Cestou se s Ondrou střídáme v řízení a přesně o půl noci přijíždím domů.
PS: Ještě tři dny jsem nemohl pořádně chodit, ale ostatní na tom nebyli o moc líp.
František Valíček
