18.8. 1876, hrabě Palavicini, J. Tribusser, G. Baeuerle, J. Kramser za pomocí 2500 tesaři vytesaných stupů , vystoupali největším sněhovým kuloárem na vrchol nejvyšší Rakouské hory, Velkého Zvoníka. Několik desítek let nebyl schopen výstup „nejsilnějšího Vídeňana“ jak mu horolezci říkali, nikdo zopakovat.
Sám Palavicini vedl v tomto mezidobí výpravu, která se pokoušela o opakování prvovýstupu. Skončila však tragicky. Výpravu smetla lavina ze sérakú pod dnešním bivakem. Zahynuli všichni. Jen hrabě Palavicini, tragedii přežil. Došel, respektive zraněn, doplazil se na chatu Grossglocknerhaus, kde zranění podlehl.
Palaviciniho kuloár / Pallavicini rinne
18.8. 1876, hrabě Palavicini, J. Tribusser, G. Baeuerle, J. Kramser za pomocí 2500 tesaři vytesaných stupů , vystoupali největším sněhovým kuloárem na vrchol nejvyšší Rakouské hory, Velkého Zvoníka. Několik desítek let nebyl schopen výstup „nejsilnějšího Vídeňana“ jak mu horolezci říkali, nikdo zopakovat. Sám Palavicini vedl v tomto mezidobí výpravu, která se pokoušela o opakování prvovýstupu. Skončila však tragicky. Výpravu smetla lavina ze sérakú pod dnešním bivakem. Zahynuli všichni. Jen hrabě Palavicini, tragedii přežil. Došel, respektive zraněn, doplazil se na chatu Grossglocknerhaus, kde zranění podlehl.
Jak je to dlouho, co jsem si sáhnul naposledy na dno? Kdy jsem byl na Aiguile Verte? To už je 10 let???
11.5.2015
Je pondělí ihned po prodlouženém víkendu, 4:00 ráno a dva zasloužilí tatíci, Franta Valíček a já, sedáme do auta a jedeme přes Salzburk na parkoviště Fraz Josefs Hohe, (10:00) exkluzívně panoramaticky umístěné v protisvahu masívu Grossglockner. Přebalíme batohy, pokocháme se nádherným výhledem a počasím. Tak kolem 11. hodiny, vyrážíme směrem na bivak, umístěný v Glocknerwandkamp. Kdesi psali, že je z velké dálky vidět. Ovšem když nevíte úplně přesně kde hledat, dopadnete obdobně jako my. Na posledním sněhovém výšvihu zjistíte, že je to ta kulatá bradavice, na tom šikmo rostlém balvanu, přímo před vámi. Cesta k bivaku nikde není dobře popsána , ale když se budete držet trianglů ,značek vedoucích přes ledovec Pasterzen a pak naberete kurz k sérakům pod Kuloárem Pallaviciniho, nemůžete, za slušného počasí bivak minout.
Na údolním ledovci Pasterzen, teče několik potůčků, jejich překročení, není nic náročného, pro dvojku „trénovaných“ tatíků. Ten největší se jeví jako půlmetrový, rozbíhám se ááá hop. Stojím po pás v tůni, pokryté skořepinou a plazím se ven… Byla to vteřina, ale boty mám prostě nalité vodou… Normální běloch, by se otočil a šel uschnout do bezpečí. Na výstup nadržený Davídek však ne. Každý večer pak trpím, při přemrzání prstů u noh.
Výstup znamená občas i 50 stupňový sněholed. Cesta mezi séraky, by měla zabrat, dle mnohých předchůdců a internetu 6 hodin. Sníh je řekl bych ideální, žádná břečka. Tak dva netrénovaní tatíci, zdolávají tuto část výstupu, v rekordních osmi a půl hodinách. Doslova omdlíváme vyčerpáním na pryčnu v „Bradavici“.
12.5.2015
Ráno raníčko, panna vstala….. Prdlajs, jsme na bivaku úplně sami. Vstáváme na pohodu v 6 hodin a kolem 7. už dupem pod stěnou Velkého Zvoníka. K nástupu do vytoužené cesty, Pallavicini Rinne (30 min). Po hodině kopání v kuloáru nás doběhnou dva Rakušáci s lehkýma batůžkama a skialpama na nich. Vyráželi brzo ráno z parkoviště a ještě se do setmění zpět na parkál, dostanou. Rapli zpocení.
No hned se kope líp, stupy pro druhou půlku sněhového svahu, kopou oni. Jdeme bez jištění, až do mixového zůžení v horní partii kuloáru. Zde se výstup znatelně zpomaluje. Před náma lezoucí dvojka, na nás pouští neustálé ledové lavinky. Snih se téměř vytratil, přešel do ledu. Jeden mokrej ledovej výšvih , asi 4 metry má 75 stupňů. Jistíme 4 délky. Po osmi hodinách, v 15:30 dosahujeme vrcholu. Nádhera fotříku, dobrá práce. Kurňa, vzít tak jeden kopec a postavit ho u Kuříma…..
Sestup do winterraumu Erzherzog Johann hutte, nám zabírá ještě 2 hodiny. Jsme unavení a v chůzi né úplně jistí, tak několik délek slaňujeme.
13.5.2015
Sestup k ledovci Pasterzen nám zabere hodinu a třičtvrtě, až k autu je to tři a půl hodiny. A kudy??? Běžte po stopách skialpinistů. Vedou zpočátku sněhovým svahem po „normalweg“, někdy zvané „Hofmannka“. Pak ale uhýbá žlabem s napadanými lavinami vpravo, přímo dolů na Pasterzen.
PAMATUJTE, I SESTUP MŮŽE KONČIT NAHOŘE!
Doporučuji výzbroj:
Lezecké mačky, Lezecké cepíny, přilba, asi 5 ledovcových vrtulí, 6 expresek, smyce, friendy a vklíněnce jsme nepoužili, cestou je prý 5 kruhů, ale asi byli pod ledem.
Jeden štand, borhák a skobu, jsme použili až v poslední délce.
Pokud někdo chcete vystoupit na nejvyšší horu současného Rakouska, vězte že žádný z výstupů není pro vysokohorského turistu vhodný. Všechny cesty jsou horolezeckého rázu, různé obtížnosti.
David Zoufalý Fotografie: Franta Valíček